(KR 4/2011)
Špicovitá plemena patří mezi nejstarší na světě a němečtí špicové jsou nejstarším psím plemenem střední Evropy. K. L. Rütimeyer roku 1860 objevil u švýcarských jezer kostry psovitých šelem a nazval tyto ostatky psem rašelinným. Původ koster je datován do doby před pěti tisíci lety a dle primitivních domestikačních znaků je právě tento pes předkem dnešních špiců.
Špicové byli po dlouhou dobu využíváni jako hlídací psi. Nejčastěji byl špic vyobrazován jako doprovod formanských vozů, kde mohl zcela využít svou povahu. Nehlídal ale jen povozy, špice si určitě každý představí jako středně velkého bílého psa přítomného na každém dvorku či statku. Ve Stuttgartu byl vytvořen i pomník na památku takzvaného špice vinařského „Mistbeller“, neboť zde pomáhali špicové hlídat vinice. Také často doprovázel nákladní šify a lodě.
Existuje zmínka z roku 1700 o velkých bílých špicech v oblasti Pomořan a východního Pruska, takzvaný pomořanský pastevecký špice. Je tedy pravděpodobné, že byl využíván jako pes pastevecký, v Bochumi byl dokonce postaven památník pasáka krav a jeho špice. Tato zmínka není ojedinělá, v anglické literatuře 19. století je popisován pomeranian, který vzhledem a velikostí odpovídá dnešnímu střednímu špicovi. Tento pes byl využíván především jako pastevecký, o čemž svědčí i srovnávání jeho povahy s dlouhosrstou kolií.
První písemná zmínka o špicech pochází z Německa již z roku 1450, v zemích střední Evropy byli němečtí špicové velmi zastoupeným plemenem. Protože jsou špicové koncem 19. století zatlačováni do pozadí, rozhodnou se němečtí chovatelé roku 1899 založit Spolek pro německé špice ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve stejném roce vzniká z iniciativy Dr. Von Uhdena a Charlese Krammerera Spolek pro německé špice se sídlem v Ebersfeldu. Byl to ale frankfurtský spolek, který jako první rozhodl o zřízení plemenné knihy a stanovil první popis plemene. Od roku 1905 bylo plemeno dle standardu rozděleno do dvou velikostních rázů – velký špic ve velikosti 30 – 40 cm a malý špic, který měl méně než 30 cm. Až roku 1965 byl uznán třetí ráz, a to špic střední.
V roce 1910 se oba německé kluby spojily a dále existuje jen jeden Klub pro německé špice. Dnes můžeme nejvíce spolků pro chov německých špiců najít právě v Německu, Velké Británii, Finsku, USA a Kanadě. Vyjma Finska a Německa se chovatelé věnují spíše chovu špiců typu pomeranian a linie typických malých špiců se pomalu vytrácejí. Pomeranian byl chován především v Anglii a USA, v USA má toto plemeno i vlastní standard, v Evropě je však pomeranian (odpovídající zhruba německému trpasličímu špicovi) a keeshond (podobný německému vlčímu špicovi) posuzován dle standardu společně s německým špicem.
V Čechách je špic známý odnepaměti. Jako doklad můžeme brát heslo v Česko – německém slovníku Josefa Jungmanna z roku 1837. Zde je zmiňován Pumerljk (Canis pomeranus), der Pommerhund, Spitz. V roce 1903 vychází publikace Václava Fuchse Všechny druhy psů slovem i obrazem, kde jsou popsána plemena psů. O špicech se zde říká, že byli vždy věrnými hlídači každého selského statku a dávných formanských povozů. Zbarvení v té době bylo povoleno jen trojí – vlčí, bílé bez odznaků a černé bez jakýkoli bílých znaků. Fuchsovi byly také známy pouze dvě varianty malého špice – zakrslý špiclík, vzhledem stejný jako velký špic, vážící 4 kg a hedvábní špiclíci, kteří byli pravděpodobně produktem křížení malých špiců s maltézskými pinči.
Chov německých špiců se v Čechách rozvíjí až po skončení 2. světové války. 24. 8. 1957 byl ustanoven Klub chovatelů chow- chow a špiců a v roce 1960 se uskutečnil první chovný svod, kde byli vybráni nejtypičtější jedinci, aby se stali zakladateli chovu. Byly to tři feny a pět psů bílé barvy velikosti středního a velkého špice a jeden malý černý špic dovezený z Polska. V roce 1967 vzniká v Praze samostatný klub pro plemeno německý špic a ve stejném roce bylo dovezeno několik zástupců tohoto plemene z Německa. Z Německa byla také dovezena první fena vlčího špice.
Až v roce 1990 povolila FCI využít v chovu i špice v tzv. nových barvách, do té doby byla povolena pouze černá, bílá, hnědá, oranžová a vlkošedá barva. Nejčastější barvou je stále černá a bílá, dále především oranžová. Nejvíce zastoupeným rázem je špic malý, dostatek je také špiců trpasličích a vlčích. Ačkoli především v severských zemích je jedním z nejoblíbenějších plemen právě špic, v Čechách není o toto plemeno velký zájem. Velkých špiců je velmi málo, existují již jen černí a bílí. Poslední hnědý špic byl viděn roku …. a dnes se ho chovatelé snaží znovu vyšlechtit. Velmi málo jsou k vidění i špicové střední.
Špic je plemeno s dlouhou historií. Několik staletí pomáhal lidem chránit jejich majetek a je samotné, ale dnes toto plemeno nahradila v jeho využití plemena jiná. Ovšem jejich variabilita (velikost, barvy a rozdílnost povah) napovídá, že není důvod, proč špicům nedopřát i budoucnost.
Jana Musilová
Publikované z tlačenej verzie magazínu Kynologická revue č. 4/2011